Sen ve snu... ?

Stalo se vám někdy, že se vám zdál tentýž sen dvakrát? V jednom týdnu? Identicky? Mně ano a proto vznikla tato povídka.

Miluji ty chvíle, kdy mě "něco" osvítí a já dokážu napsat povídku. Teď je mi inspirací můj dvojitý sen, sen, který se mi zdál dvakrát v jednom týdnu a byl naprosto identický! Tedy pokusím se vylíčit ten krásný příběh, který se mi do dnes běží hlavou, kdykoliv si na něj vzpomenu. 

     Jel jsem takovým tím starým kulatým autobusem. Jel jsem kamsi. Nevím kam, ale jel. V odpoledním čase jsme přijeli do malého městečka na autobusové nádraží, kde byla pauza asi půl hodiny. Vešel jsem do malé, staré budovy a tam si za stolem seděla ty. Bylo vedro klima žádná, všichni byli upocení. Měla si na sobě krásné, barevné, průsvitné šaty a moc ti to slušelo. Pod nimi nic. Jak si tak seděla a psala do papírů, já se na tebe koukal s otevřenou pusou. Slunce svítilo do tvých zad. Pak se to stalo! Postavila si se, šla si otevřít okno, které bylo za tebou. Slunce kouzelně kreslilo tvojí postavu do šatů..."zamiloval jsem se" proběhlo mi hlavou. Po chvilce si se otočila a potkali jsme se očima. Usmál jsem se jako první a ty si můj úsměv opětovala. Bylo to víc než jasné a v hlavě mi opět projela myšlenka "nikam nejedu, tuhle krásnou holku chci poznat blíže". A tak jsem skutečně neodjel. Když autobus odjížděl a tys viděla, že stále sedím u stolu a popíjím už asi pátou kávu, přišla si ke mně a s úsměvem si se zeptala. "Víte že Vám právě odjel váš autobus?". "Ano vím. Nechal jsem ho odjet schválně kvůli Vám, víte?" odpověděl jsem po pravdě. "Kvůli mně? A pročpak?" zněla tvá slova. "Rozhodl jsem se, že s Vámi dnes povečeřím a že nám dnes večer spolu bude příjemně. Jsem si jistý, že mé pozvání přijmete a budete se chtít zeptat na spoustu otázek..." "Myslíte?" skočila si mi do mého monologu a poté si hned odešla ke svému stolu. Cestou si se ale ještě dvakrát otočila a s úsměvem na mně pohlédla. V tu chvíli jsem si byl naprosto jistý svou myšlenkou, byl jsem si jistý, že vím co dělám.

"Ten blázen pořád sedí u stolu a navíc něco píše do nějakého sešitu" šly ti myšlenky hlavou, když si se chystala zavřít svůj úřad. "Vy tu dnes budete skutečně čekat na mou odpověď? Myslíte si, že s vámi mohu jít na večeři? S neznámým mužem?". Díval jsem se ti přímo do tvých očí a viděl jsem tam úplně všechno. Tvou touhu zažít to vzrušení, které se nabízelo, tvé obavy, které byly na místě, tvé přání kdys chtěla aby to vše už bylo skutečností. "Víte Petro, já jsem Vám něco za těch několik hodin co jsem na vás koukal napsal. Byl bych velice rád, kdybyste si to u té naší večeře přečetla. Když se vám to nebude líbit, řeknete mi to a já bez řečí zaplatím, odejdu a už o mně nikdy neuslyšíte. Když se vám to ale bude chtít číst stále dokola, tak zůstanu a řeknu vám co podnikneme po večeři. Anebo mi to řeknete vy sama, tím jsem si naprosto jistý!" Byla si mým monologem tak překvapená, žes neměla slov. Po chvíli si se jen zeptala odkud znám tvé jméno. Má odpověď byla jednoznačná. "To vám nemohu říct, to je mé tajemství" usmíval jsem se na tebe šibalsky. "Půjdeme nebo chcete abych vás tu zamkla?" "Ovšem, ovšem, promiňte" vstal jsem a vyšli jsme do večerního městečka. Bylo velmi příjemné počasí. Šli jsme chvíli úplně mlčky a pak si řekla, že máš hlad a chuť na něco moc dobrého. Přitakal jsem a řekl, že za chvíli už budeme v té správné restauraci. Povídali jsme si ještě chvilku o všem možném a najednou jsme stáli před restaurací. Večeře byla báječná. Oba jsme zářili spokojeností ve všech směrech. Bylo vidět, že se potkali dva človíčkové, kteří se snad znají z minulých životů. Pak jsem před tebe položil v jeden moment papír. Podívala si se na něj, pak na mně a v očích si měla otázku, kterou si nahlas neřekla. "Mám si to fakt přečíst? To je pro mně? Od Vás?". Jen jsem lehce kývnul hlavou a opřel jsem se o židli. Nechal jsem tě s mými verši, bylo to asi nějak takto...

Kdybys náhodou ...Kdybys náhodou jela kolem...kdybys náhodou vytočila mé číslo...kdybys náhodou věděla co nevíš...kdybys náhodou chtěla co chtít nemůžeš...kdybys náhodou chtěla co chtít můžeš...Tak se prostě zastav...tak to prostě udělej...tak mi prostě zavolej...tak prostě přijeď...tak jednoduše přijď...     Teď by to šlo! Vladimír 

Četla si to nejmíň třikrát, bylo to krásné se na tebe dívat jak to vstřebáváš, jak taješ jako led pod náporem emocí tam někde uvnitř... "Děkuji. Děkuji moc Vladimíre, mohu Vás políbit?". "Nemáte zač Petro. Rád jsem to pro vás napsal. Jste totiž velice krásná žena, která musí být inspirací každému muži k napsání podobných vět. Už dlouho jsem nepotkal takovou krásnou můzu, tak silnou osobnost, která z vás vyzařuje. Nevíte proč jsem k vám do městečka nepřijel už dřív?" usmál jsem se a dovolil ti konečně ať mě můžeš políbit. Najednou jsme stáli vedle stolu a vášnivě se líbali. Všichni a všechno nám bylo jedno, trvalo to věčnost. Cítil jsem jak krásně voníš. Cítil jsem jak jsme oba naprosto odhodlaní udělat to jediné co se v tu chvíli udělat dalo. "Mám tady odtud kousek malý útulný byt, mohu tě pozvat na kávu?" šeptala si mi do ucha. "Takhle pozdě večer kávu nepiju, ale tebe ochutnám strašně moc rád!" zněla má odpověď. Ani jsme nedopili, jen jsem na stole nechal peníze a svižně jsme odešli k tobě. Sotva se zabouchli vstupní dveře bytu, už jsme jeden druhého vášnivě líbali. Najednou jsme byli nazí na tvém velkém letišti. Pomalé, něžné, krásné, rychlé, drsné, nekončící ... takové bylo naše milování... jedno, druhé, třetí...

Usnuli jsme vyčerpáním až nad ránem. Vzbudil jsem se první, tys ležela na břiše a z pod peřiny ti koukal zadeček, ramena, vlasy spadlé do čela. Pomalu jsem ti začal stahovat peřinu až k zadečku. Lehce si se pohnula a spokojeně zavrněla. "Spokojená, krásná žena" napadlo mě. Políbil jsem tě na tvář a nechal tě spát. Dal jsem si sprchu. Ještě chvilku jsem jen tak stál ve sprše, voda mi padala na tělo, byl jsem blažený. Najednou jsem ucítil jak si se ke mně přitulila svým teplým tělem a láskyplně mě objala. Byl jsem z toho tak překvapený až mi vyhrkly slzy do očí. Naštěstí jsem byl k tobě zády a tekla mi voda do očí, takže jsem mohl skrýt své momentální rozpoložení do kapek vody. Milování ve velkém sprchovém koutu bylo nádherným ranním vyvrcholením předešlého večera. Když si vyšla z koupelny zabalená v ručníku, zůstala si stát ve dveřích do kuchyně a tiše se mě pozorovala jak připravuji snídani. Tančil jsem v rytmu rádia a usmíval se u toho.Viděl jsem tvůj úsměv odrazem v horní skřínce kuchyňské linky, otočil jsem se a s úsměvem na rtech a písničkou na jazyku jsem ti šel naproti. Oznámil jsem ti že... "láska je slepá, ale má cenu ji žít na maximum ..." podle jedné neznámé skupiny v rádiu.

Snídali jsme potichu. Najednou bylo cítit ve vzduchu že se chceme jeden druhého zeptat na vše a snad na nic... "Chtěl(a) bych se tě zeptat..." nedořekli jsme oba unisono větu a začali se smát. "Promiň, ptej se první" řekl jsem po chvíli a pohlédl na tvou tvář, do tvých očí. "Dobře. Kde si byl celou dobu?! Proč si se tu objevil až teď? Co tě sem zaválo? Proč si se tu zastavil?! Proč si vstoupil do mého života? Proč jsem tě pustila k sobě domů? Proč?! Proč tohle všechno?" padala z tebe jedna otázka za druhou. Chvíli jsem se na tebe jen tak díval. Prosila si mě očima ať odpovím správně, tak jak si přeješ. "Víš miláčku, zdál se mi o tobě sen. V tom snu jsme prožili všechno to co jsme prožili v uplynulých 24 hodinách, tedy právě teď žijeme můj/náš sen. Všechno, ale úplně všechno se stalo ve snu a já věděl, že se to stane i ve skutečnosti. A jestli vím jak to celé dopadne? Ne, to bohužel nevím. Vím ale jedno lásko moje, chtěl bych s tebou trávit všechen svůj čas. Chtěl bych ti být na blízku, chtěl bych tě hýčkat, milovat, mít rád tak jak si dva blázínkové zaslouží". Zvedla si se ze židle a malinkou chvíli stále jen tak. Nevěděl jsem co bude. Pak si se usmála, přistoupila ke mně, políbila mě a řekla "prosím Vladimírku obejmi mě a přitiskni si mě na hruď ať vím, že ti tluče srdce, že se mi to celé nezdá...". Zůstali jsme takto v klidu v objetí celou věčnost. Jedno i druhé srdce tlouklo čím dál tím klidněji a klidněji až jsme oba sotva slyšitelně dýchali...

"crr, crr, crr" začal zvonit budík. "Sakra, zrovna teď mi musí zvonit budík?" vypadlo ze mně, když jsem se probudil ze svého snění. Snažil jsem se si okamžitě vzpomenout na každý okamžik našeho příběhu. "Byl to sen, nebo jsem to skutečně prožil?". Byl jsem zmatený. Chvíli jsem nevěděl kde jsem, marně jsem hledal tvůj pokoj, tvou vůni, tvoji koupelnu, tebe...Nebyla si tu. Nebylo nic. Byl to sen!

Sedl jsem do autobusu. Měl jsem namířeno do Chomutova k bráchovi. Cestou měl autobus neobvyklou zastávku na odpočívadle u motorestu. Od samého rána jsem tě měl pořád plnou hlavu, celou cestu jsem nemyslel na nic jiného než na vše co jsme spolu za uplynulých 24 hodin prožili. Vešel jsem do restaurace, zvedl jsem oči a podíval se jen tak k baru. Najednou jsem zůstal v němém úžasu stát opět s otevřenou pusou a díval jsem se na bar a zažíval de javu!!! "To přeci není možné?!" vypadlo ze mně nahlas. Bylo to možné. Byla si tam TY!!! Usměvavá v krásných, barevných, průhledných šatech. Šla si opět otevřít okno za sebou. A pak si se vracela za bar...

Bylo to nádherné, jako poprvé. Prostě to BYLO!

Vladimír .