Jsem dost starý na to abych si mohl dovolit tvrdit, že jsem se něčemu v životě naučil. Dost starý na to abych věděl jak chutná život, děsí smrt a plyne čas.
Všechny důležité veličiny, které se týkají našeho života, by se daly shrnout právě do takovéhoto dopisu. Dopisu Lásce či Životu chcete-li, Smrti a Času. Je to velice lákavé, velice složité i jednoduché zároveň, odhalující a možná i drzé...
Tak třeba Láska. Kvůli lásce všichni ráno vstáváme z postele, těšíme se že ji potkáme, zažijeme, uvidíme, ucítíme. Snad každý se jednou v životě zamiloval. Každý má své milované jídlo, pití, někteří i barvu či značku... Každý zažil aspoň jednou v životě zklamání z nenaplněné lásky, zklamání při nepovedené zkoušce, zklamání z jiného neúspěchu.
Někteří však nikdy nezažijí lásku sama k sobě. Nikdy nedokáží pochopit, že se mají mít rádi a pak mohou teprve zažít tu "pravou" lásku! Je to těžké, ale věřte, že je to téměř to nejdůležitější co bychom si měli chtít uvědomit. Vím o čem mluvím a stále se v tom zdokonaluji. Vždyť kolikrát jste si sami sobě "vynadali" že jste tlustí, špinaví, neupravení atd? Tohle všechno naše hlava vnímá víc než si myslíme. Tohle všechno si pamatujeme, ale nevíme o tom. No a jednoho krásného dne se nám to jako bumerang vrátí i s nasbíranou energií a pěkně nás to "sejme".
Pojďme se tedy mít rádi, pojďme se na sebe víc usmívat do zrcadla každé ráno když vstaneme, buďme na sebe laskavější, buďme na sebe přísní ale i spravedliví zároveň. Tohle všechno se nám vyplatí.
A že se někdy zklamaní hroutíme pod tíhou okolností nešťastné lásky? Jo, to je hold ten Život ... Nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůř... Na druhou stranu všechno jednou skončí, takže my optimisté máme vždycky jasno!
Smrti se přirozeně bojíme...Smrti bych napsal, ať nepřichází tak náhle. Ať nechodí tak přímočaře. Zažil jsem na vlastní kůži, že přišla z minuty na minutu. Mamina odešla bez jakéhokoliv náznaku nepohody. Táta, ten odcházel skoro tři roky. Byl to takový "jiný" odchod než ten maminčin. Jistě, bolelo to u obou, ale přeci jen ...
Nicméně, každý tam jednou musíme. Každý máme ten svůj Čas na tomhle světě vymezený. Věřím, že každý máme své přesýpací hodiny, které nám při narození "někdo, něco" dalo. A je na každém z nás jak ten život prožijeme. Každý máme tolik času, kolik umíme využít...
Času si dokonale nevážíme a pak litujeme, že jsme ho měli tak "málo"... S touto větou nelze než souhlasit. Každý umíme svým časem plýtvat, každý si ho umí naplánovat, každý ho umí využít po svém. Každý se pak ale diví, že ho je tak málo!? Je ho pořád stejně, jen my se k němu chováme jednou lépe, podruhé hůř.
Opět z vlastní zkušenosti... kolik já strávil času s ovladačem v ruce na gauči?! Kolik času jsem utratil nicneděláním? Kolik času jsem mohl strávit se svými syny a byl jsem "raději" jinde? Kolik času jsem chtěl být s mámou nebo tátou, ale až po jejich smrti jsem si uvědomil co všechno jsem jim nestihl říct, na co jsem se nestihl zeptat?... Je toho moc, ale není třeba si nic vyčítat.
Možná to vypadá, že bilancuji. Neřekl bych, že tomu tak je. Jen se snažím opět najít správnou cestu k mým cílům, k mým snům, k mému životnímu poslání, které před sebou mám... A protože jsem jednou takovýto dopis napsal do svého největšího deníku a věnoval ho Elišce, chtěl jsem teď volně navázat na tuhle myšlenku a povědět to vám všem trochu jinou formou než tehdy...
Nemějte mi to za zlé...