Brácha...

To, že je jeden mladší nemusí znamenat, že je horší než ten starší. U bráchů to platí dvojnásob. Zvlášť, když jsou si blízcí...

Jsem ten starší. Brácha je logicky mladší. Je o pět let rozvážnější než já. Zbyl mi jen on. Ale to neva. Zbyli jsme si navzájem.

Když tu byli ještě rodiče a my byli malí, byl to boj. Já prvorozený, rozrážel vody a On mladší byl ten Malej. Nemohu říct, že by nás rodiče rozmazlovali, nebo snad upřednostňovali někoho z nás, ale určité rozdíly tam byly. Na dětství mám několik vzpomínek na určité situace, které jsem s bráchou prožil.

Nejvíc mi vyvstává na mysl okamžik, kdy jsem bráškovi málem zničil oko.

Mamina měla v obýváku květináče. V jednom z nich byla zapíchnutá kulatina průměru asi 1cm aby vedla kytku k výšinám. No a bráchu nenapadlo nic lepšího než to vytáhnout a jak jsme blbli, tak se rozhodl, že se skrz to podívá jako odstřelovač. Tedy v leže, přiložil tyčku k oku. Staršího jedince nenapadlo nic lepšího, než jít před bráchu a protože jsem chtěl udělat nějakou srandu, měl jsem v úmyslu mu tyčku odstrčit nohou jakože stranou. Nohou jsem udělal pohyb dopředu. V domnění, že jsem na úrovni tyčky, jsem začal s nohou couvat a zároveň jí dávat do boku. Omyl! Byl jsem zcela před tyčkou a nechtíc jsem do ní narazil a bráchovi tyčku trknul do oka! Křik jako když ho na nože berou, držel si oko, bulel a já s maminou jsme byli vyděšený k smrti. Nevěděl jsem co se mu stalo, jen jsem viděl jak si drží oko a řve. Mamina nás nějak uklidnila a když jsme viděli, že má brácha oko krvavý, mazalo se do nemocnice. Bylo to přes celé město. Autobus jel naštěstí hned. Už ani nevím jestli jsem jel taky, ale asi ano, protože táta byl zrovna někde na "turné čtyř piv" a tak jsem asi nemohl zůstat doma sám. Je zvláštní, že když se mě nebo bráchovi něco stalo, tak u toho nebyl táta. Byl zrovna na "turné". Divný, když na to teď vzpomínám, ale nemám mu to za zlý.

Když to zkrátím, bráška pobyl nějaký čas v nemocnici. Naštěstí s okem nebylo nic vážného, bylo to jen na lehké šití a do dnes vidí jako rys. 

Byl jsem ten, kterej ho seznamoval s muzikou. Dokonce jsme se začali učit na bicí. Pamatuju jak nás chtěla mamina "zabít", když zjistila, že všechny smaltovaný hrnce mají otlučený okraje! No to se má tak, že když nemáš doma pořádný škopky, tak si je musíš z něčeho vyrobit ne! No a já k tomu s bráchou použil hrnce a igeliťáky. Znělo to úžasně...

Taky jedna související s tímto vynálezem... Naši s bráchou odjeli na chalupu a já zůstal doma. Od Ježíška jsme dostali gramec a bytelný sluchátka, který úžasně zněly a těsnily, takže si neměl nejmenší šanci něco z venku slyšet. 

Když odjeli, byl jsem nachystanej, že budu trénovat Škorpíky. Zůstal jsem doma sám, tak jsem zarazil klíč zevnitř do fabky a šel do obýváku na gauč, připravit zkušebnu. Začalo to a já byl v rauši. Asi při pátý písničce jsem najednou měl dojem, že slyším někoho bouchat na okno na balkoně. "Ty vole fotr" vypadlo ze mně a vyděšeně jsem koukal jak táta buší na sklo dveří a nadává jako špaček. "Proč máš doprdele klíče v zámku? Ty mě snad neslyšíš nebo co?"... tyhle zbytečný otázky, na které zná každý rodič odpověď předem mám nejradši.

Dostal jsem vynadáno jako kráva. Táta doma zapomněl klíče od chalupy a tak se pro ně vracel. Byl tím pádem nasranej dvakrát a já to schytal. Brácha se tomu jen tlemil v autě a já ho chtěl praštit. Přežil jsem a to je důležitý.

Jsem na bráchu pyšnej. Naučil se na bicí hrát líp něž já a dokonce chodil i do Lidušky.

Dokázal vystudovat se svojí ženou při zaměstnání vysokou stavárnu a k tomu vychovávat synka. Složitá situace kolem mladíka je fakt nelehká zkouška, kterou oba zvládají bravůrně a já před nimi smekám. Mají můj obdiv, všichni tři.

Někdy je to mezi námi bratry složitější, ale jsme pořád bráškové a máme jeden druhého, takže to zvládneme. Co odešla mamina i táta, tak je to občas náročnější, ale vždycky to má řešení. Sice si jeden o druhém myslíme, že jsme se změnili a nevíme v čem nebo jak, ale občas to nechápeme asi správným způsobem. Pořád jsme si bratry a pořád se máme rádi, tak jak to bratři mají. Občas jsme na sebe tak nějak po svém drsný, ale vždycky to sklouzne do toho "brácho neser"... a úsměv k tomu.

Je mladší. Je moudřejší, klidnější, cílevědomější snad i vyrovnanější. Ale pořád je to můj mladší brácha, který dokáže respektovat svýho staršího bráchu. To, že se neshodneme ještě neznamená, že se nerespektujeme. 

Brácha je bráchovi oporou. Brácha pro bráchu udělá první, poslední. Brácha bráchovi řekne všechno, ale pořád ho má rád. A tak ho mám rád i já.

Jsem rád, že mám bráchu!