Peřiňák po deseti letech ...

Letí to jako voda. Nedávno v sobotu, to bylo deset let co mi po ní zbyl peřiňák, který jsem vyhodil. Tedy málem vyhodil i s tím pokladem co mi tam nechala... 

Kdybych mohl, tak bych se jí zeptal, proč dává tak krásné knihy do peřiňáku. Vlastně ani nevím, jestli je tam dala mamina před nájemníkem, anebo je tam dal sám nájemník, protože nevěděl co má v bytě za poklady?

Už je to jedno, hlavně, že mi vše zůstalo. Tenkrát při stěhování bytu, poté co mamina odešla, mě osvítilo samo nebe a vnuklo mi myšlenku, podívat se do toho těžkého peřiňáku. Ale to bych se opakoval, kdybych tu znovu popisoval onu situaci, povídku "Ten peřiňák klidně vyhoďte..." tak si ji klidně přečtěte ať víte o čem je řeč.

Jsem ale hanba, protože jsem z těch pokladů přečetl zatím šest knih. No jo no, čtu i jiný než ty těžký kusy a tak se snad někdy dostanu i k těm po mamině.

Včera večer jsem koukal na ty moje knihy a najednou mě napadlo, že jsem je vlastně nikdy nespočítal! Tak jsem to udělal. Mám doma celkem 198 knih!!! Je to hodně nebo málo? Já myslím, že dost. Dost na to abych Zrzce obsadil knihovnu, kterou máme na jihu u okna. To bude ale pořádná knihovna, když do toho přidáme i její tituly i nově koupené.

Chystám se totiž zdrhnout z Prahy na jih. Tak nějak to životní situace dovoluje a my se rozhodli, že bytí na dálku není to pravé ořechové a tak jdu tam, kam mně to táhne celou dobu. Bude blíž k Šumavě, bude blíž na sad pro čerstvé ovoce a zeleninu. Bude blíž vše co je pro nás v tuto chvíli důležité, protože jsme se rozhodli, že chceme žít jako rodina. No a co bude dál? To ukáže čas a doufám, že to bude natolik krásné, zajímavé, že mě to bude inspirovat k napsání nové povídky.

Těším se na to a věřím, že mi Praha chybět nebude, protože je vlastně za rohem ...