Opouštím Tě po 33 letech, promiň ...

Seznámili jsme se v roce 1987. Když jsem jí poprvé viděl byl jsem úplně vyřízenej. Nádherně voněla, bylo to něco neobyčejného, já na ni zíral s otevřenou pusou. Teď ji opouštím...

Kdysi jsem řekl, že ji nikdy neopustím. Fakt nikdy. 

Ale copak to jde, když mě to táhne jinam? Za jinou, za hlasem mého srdce!? Nejde, musím to udělat a věř, že mi to láme srdce. Už ji nebudu vídat tak často jako doposud, budu za ní občas jezdit, ale to není ono. 

Nedá si nic dělat, změna je život.

Vždycky ale zůstanu "Pražák" a každej mi tak bude dole na jihu říkat. To je fakt. I když nejsem čistokrevnej Pražák, žiju tu skoro celej svůj život a považuji se za Pražáka. 

Teď už tedy víte, že tu "svou" Prahu opouštím! Ano, odcházím na jih za Zrzkou a Cipískem a nebylo to lehké, učinit toto rozhodnutí, ale ničeho nelituji, naopak.

Rodina má být pohromadě. A my jsme už rodina, takže tohle je vlastně jen logické vyústění našeho společného bytí. Našlo se pár blízkých, kteří mě od toho rozhodnutí trochu zrazovali, ale já vím, co chci, vím, co dělám a jsem rozhodnutý. 

Práce jde se mnou, koníčky jakbysmet, naopak Šumava je za rohem, takže to bude neustálé poznávání nového a snad se jednou podaří naplnit ten můj sen, tam někde na okraji Šumavy bydlet, žít…

Budu se za Tebou vracet, vždyť mi tu zůstávají blízcí jako osobní lékařka, zubařka, synové, přátelé. 

Svět nekončí na hranici Prahy a my se Zrzkou máme před sebou ještě moře práce, takže poslední třetina utkání jménem "život" může začít.

K tomu mi dopomáhej Bůh