Pohádka o hladovém vlku a pěkném bernardýnovi ...

Pozdrav Pámbu, pane Randák... úžasný titul od Františka Rachlíka z roku 1974. Co vám budu povídat, holenkové. Řekne se neposedná krev, věčnej tulák, vandrák....  Odložím si zde pohádku od pana Randáka, která zdá se mi nadčasová...

     To šel jednou jeden hladovej vlk, samotář, kolem panskýho dvora. Na tom dvoře ležel takovej pěkně vyžranej bernardýn a chrněl tam před takovou hezkou vystlanou boudičkou. U huby toho pěkně vyžranýho bernardýna se válela tučná mastná kost. Kostička vod uzený kejtičky. 

Hladovej vlk se voblíznul až za ušima a celej se roztřásl, jak by tu kost slupnul, ale ukradnout si ji netroufal, anžto nikdáž nejni radno věřit takovýmu bernardýnovi, doví, možná že vůbec nespal.

Vlk chvíli vokouněl a přešlapoval vokolo, až si dodal kuráž a uctivě pozdravil a povídá tomu bernardýnovi:

"Milostpane, prosím jich, co vám udělá, dyž ráčíte dát tu vokousanou kostičku chudýmu pocestnýmu vlkovi?".

Bernardýn votevřel jedno voko, a to jen tak napůl, a povídá: "I vem si ji, ty neřáde."

Tak ten vlk po tej kosti skočil a dal se do ní. Dyž ji sežral, povídá, aby řeč nestála a aby jako taky něco řek: "A prosím jich uctivě, milostpane, jak to, že vy ráčíte mít takovej blahobyt a tak se vám daří na světě, a já ať dělám, co dělám, nemám pořád co do huby?"

Bernardýn nejprv s tím vandrákem nechtěl vůbec mluvit, ale anžto mu byla dlouhá chvíle, tak se protáh, zívl a dal se do řeči: "To máš tak, já tady sloužím u pánů, hlídám jim tenhle dvůr, to jako, dyž někdo cizej de vokolo, tak na něj pákrát zablafám, a voni mi za to dávají tenhle naturální byt a stravu, co sežeru, to sežeru..."

"A pěkně prosím jich, račte mi vodpustit tu moji vlezlost, že se tak ptám" povídá ten vlk, "dybyste se vobtěžoval a řek mi, estli bych moh taky já někdež dostat takovýhle místečko. To bych snad taky uměl párkrát na cizího zablafat. Dyť by to nemusilo bejt zrovna takový vznešený zaměstnání jako to vaše, milostpane, pěkně prosím."

Bernardýn chvíli přemejšlel, a pak povídá: "Ale jo hochu, estli chceš, já ti třebas přepustím tohleto svoje místo, anžto mám už delší čas oumysl dát těm svejm pánům vejpověď."

Vlk se přenáramně zaradoval, že bude mít konečně dobrou ekzistenci, s povídá: "Mockrát vám děkuju, milostpane, a jen mi eště račte říct, jaký formality jsou s tím spojený. Snad žádost s kolkem a malá přímluvička?"

"Formality? Jakýpak formality? To je jednoduchý" povídá bernardýn, "tady si vezmeš na krk tenhle vobojek a je to."

Vlk přistoupil blíž a dlouho si prohlížel vobojek, a pak povídá: "A na čem je to přivázanej ten vobojek, že jsem tak vlezlej a pořád se ptám, milostpane?"

"Na řetěze, ty hloupej! Na čem jiným by byl takovej vobojek přivázanej" už dost nevrle mu vodpověděl bernardýn.

"A milostpane, vodpusťte mi tu moji neustálou vtíravost, ale eště se zeptám, u čeho je ten řetěz přivázanej?"

"U kolíku! U čeho jinýho!" vodsek už zlostně bernardýn, jelikož neměl rád, jako každej hodnostář, moc dlouhý řeči a vyptávání.

"A to tedy bych nemoh potom volně běhat, kam bych chtěl, dyž bych si jako ten vobojek vzal na krk?" zeptal se znovu ten vlk.

"Co tě napadá, dyž jseš ve službě, tak jseš ve službě, a vodznak týhletý služby je ten řetěz!"  Vlk vo něčem přemejšlel a bylo ticho. Po chvíli ten bernardýn povídá:

"No, nemusíš to zrovna tak brát, jako to vidíš, takovej řetěz, to je vlastně velký vyznamenání. Dyť kdo všechno myslíš, že nosí řetězy na krku? To nosí nějakejch hodnostářů!"

"A mají také ty pánové hodnostové, tak vodřenej krk vod těch svejch řetězů jako vy, vašnosti?" zeptal se zas ten hladovej vlk.

"Taky, ty hloupej," zabručel bernardýn, "každej má vod toho svýho řetězu trochu vodřenej krk. Někdo víc a někdož míň."

"Tak vám tedy řeknu, milostpane, že to harestanti mívají taky. A to, prosím, si tedy račte zůstat uvázanej u toho vašeho blahobytu a toho vašeho žrádla s tou pěknou boudičkou, a já si zas poběhnu volně, kam budu chtít. To je mi milejší moje svoboda vo hladu, než celej ten váš vznešenej ouřad na řetězu, třebas u pořádnýho dlabance," řek dost zdvořile ten hladovej vlk, votočil se a rozběh se ze dvora do širejch polí...

"Nějakej blázen," zabručel si bernardýn , a zase si leh k tej svej pěknej boudičce, zavřel oči a chrěnl jako dřív....

Pěkný příběh...