Čtvrteční rána s pětatřicítkou ...

Známe se dlouho. Musím říct, že to byla jasná volba, na první dobrou. Hned mi padla do oka a já už nemohl a nemohu jinak. Neumím to ani vysvětlit, prostě jsem ji viděl a bylo jasno...

Co naplat, že se vídáme jen jednou týdně? Je to smutný, ale je to realita. Častěji to nejde, nestíhám to a ona je určitě taky vytížená. Když jsem ji před několika lety poprvé uviděl, jak stojí napravo v řadě, tam dole, hned mi byla sympatická. Štíhlá, vysoká, perfektně vyladěná s ostatními, a přesto vyčuhovala z řady!

Jak je to možné, že vidím jenom ji? Ptal jsem se sám sebe, aniž bych znal odpověď...

Chodím za ní každý čtvrtek, ráno. Vstávám kvůli ní v pět hodin, cesta mi trvá sotva 20 minut. Vždy trnu, jestli bude volná, jestli jí tam budu mít zase jen pro sebe. Aspoň na okamžik. 

Už se mi párkrát stalo, že jsem za ní přišel a byl druhej! No jo, tak to je. To se z toho nesmí jeden zbláznit a musí být trpělivý. Příští týden je taky čtvrtek a třeba to vyjde, uvidíš, říkám si někdy...

Dnes to vyšlo. Byla volná, byla jen moje. Moje krásná, štíhlá, modrá, šatní skříňka číslo 35...

Ať už máte či nemáte svou oblíbenou skřínku, tak jako já na plavečáku v Podolí, mějte aspoň krásný den, i když trochu zamračený.Přeji vám úsměv na rtu a hezké prázdniny, dovolenou, nebo jen tak pracovní den.

Váš Pražák na Šumavě už zase z Prahy ...