Václav Havel

Cestou na jih jsem slyšel v rádiu zajímavou reportáž. Byla o paní Kulhánkové, která Václavu Havlovi pomáhala v začátcích s počítačem...

Její manžel, Oldřich Kulhánek byl autorem grafické podoby českých bankovek. Byl také pronásledován tajnou policí, byl zatčen a vězněn. Odtud měl velmi blízko k  V. Havlovi. Paní Kulhánková byla blízkou osobou Václava Havla, protože bydleli o dvě patra níže než on. A tak se prostřednictvím svého muže dostala přímo k Havlovím...

Na reportáži mě zaujalo to, že v začátcích, kdy Havel dostal ze zahraničí první PC, mu pomáhala s jeho ovládáním. Prý to bylo spousta veselých příhod, třeba když počítač zavřel, předtím napsané věty uložil a když ho opět otevřel, našel tam vše co vytvořil. Bylo to zajímavé...

Ke konci reportáže zazněl záznam legendárního proslovu Václava Havla, poté co byl zvolen prezidentem republiky. Tento proslov vytvořil také u Kulhánků doma, v klidu, kde byl pouze on sám. Nahoře v jejich bytě byl prý takový mumraj, že tam nebylo možné tvořit. A tak sešel dvě patra ke Kulhánkům a bylo.

V momentě, kdy jsem poslouchal prezidentův projev a slyšel jeho hlas, jeho tón hlasu, ve mně začalo cosi podivného. Začal jsem se usmívat blahem. Bylo velice příjemné slyšet jeho hlas. Propukl ve mně takový klid, který dokázal navodit jedině on. Bylo mi krásně, ale v zápětí strašně smutno, protože mi bylo jasné, že je to jen záznam, že už žádný náš pan prezident Havel není, že už nikdy nebude...

Padla na mně tíseň z toho všeho co je kolem nás dnes, z toho co se děje za mocenské boje, jak se jeden či druhý tam na hradě chovají atd atd. 

Nemá cenu tady vyjmenovávat vše co je nesprávně, politikou se nezabývám, nepíšu o ní. Nepřipadám si kompetentní o ní psát, jsem jen obyčejný konzument zpráv a nálad ve společnosti.

Bylo mi smutno, že nemáme prezidenta za kterého se nestydí víc jak půlka národa, za prezidenta, který národ spojuje, sjednocuje, který je uznávaný po celém světě všech světových stran. 

Přál bych si, abychom v sobě našli tolik odvahy změnit tuhle neutěšenou situaci. Přál bych si zažít zase tu náladu po jmenování Václava Havla prezidentem. Myslím, že si to jako národ zasloužíme...