Ukradený řetěz ...

Zkuste se vžít do pocitu dvanáctiletýho kluka, který tři měsíce nemůže jezdit na kole, protože řetěz na něm nemá spojku a je tudíž nespojitelný...

Jedna blbá spojka řetězu za pár kaček! Ano, taková prkotina mě málem připravila o život... 

Byl konec června roku 1980 a já měl hroznou chuť si zajezdit na kole. Už tři měsíce jsem ho měl rozbitý, rozpadla se spojka na řetězu. Jinou jsem neměl, táta jí nekoupil a já sám už ani nevím proč taky ne. To kolo na kterém chyběla byl Pionýr. Takový krásně sytě zelený bez štangle, bez přehazovačky s rovnými řídítky. Takže úplně obyčejný. No a co? Víš jak jezdilo? Suprově! S klukama jsem občas i vyhrál, když jsme jezdili na Hoblech v Chomutově a já se dostal na vedoucí pozici, tak jsem to rozpálil, protože jsem se nebál a byl jsem fakt první! 

Bylo to v pátek odpoledne. Fotbalová sezona už skončila, škola vlastně taky, už jsme se ani neučili, jen takový to "zbytečný chození" do školy... Když jsem přišel domů dostal jsem obrovskou chuť si zajezdit. Šel jsem tedy do sklepa a začal jsem dumat jak bych si mohl kolo, řetěz zpravit. Žádný nápad nebyl dost dobrý až po nějaký chvíli jsem uviděl ve společné kočárkárně jiné jízdní kolo. Tušil jsem, že patří jednomu klukovi z druhého vchodu. Ale co, řekl jsem si, na chvilku si půjčím jeho řetěz a půjdu si zajezdit, on na něm stejně nejezdí, je celý zaprášený takže houby zle. Bohužel jeho řetěz byl moc krátký. Nenapadlo mě nic chytřejšího než si vzít jen TU spojku. A tak jsem ji pracně vydoloval a nasadil ji na můj řetěz. Když jsem řetěz nandaval musel jsem sundat celé zadní kolo. Po nějaké hodině a půl jsem měl pocit, že můj stroj je kompletní a že ho musím fakt vyzkoušet. Ani jsem se nešel umýt, chuť vyrazit byla tak silná, že jsem okamžitě jel.

Všechno fungovalo náramně. Já letěl jako o závod, vlasy mi poletovaly kolem hlavy a byl jsem šťastný. Ovšem ne na dlouho. Když jsem dorazil na velikou křižovatku, kde jsem musel dát všem přednost abych se dostal na druhou stranu, musel jsem zastavit. Pak při rozjíždění když už jsem byl na druhé straně silnice, tedy v bezpečí, jsem ucítil jak se mi zadní kolo vychýlilo z osy a je povolené. Sakra, napadlo mě, to mám po ježdění! Jsem úplně marnej, že jsem zapomněl utáhnout pořádně to zadní kolo, ach jo. Vrátím se zpět, utáhnu to a jedu znovu. Věděl jsem, že na tom kole jezdit nemohu, ale stejně to moje hlava vyhodnotila tak, že já to kolo přeci nebudu tlačit až domů! Vždyť je to skoro kilometr, to tam dojedu, pojedu jen tak lehce... Tak jo. Opět ona zmíněná křižovatka, opět dávám přednost. Po chvilce nasedám na kolo. Jednou nohou se odrazím, sednu na sedlo, druhou nohou už ve stoje zabírám co to jde abych rychle vypadnul z té křižovatky. Byla lehce vypouklá, tedy jednu chvíli jsem mírně stoupal. Najednou jsem ucítil jak ztrácím rovnováhu, přepadávám dopředu. Řídítka se mi zákeřně "zabodla" do asfaltu a já na jejich hrot spadnul. Napíchl jsem si ho do levé strany pupku. Prostě jako když si narazíš hokejku do břicha, to zná každej kluk co hrál hokej bez ledu. Další poranění bylo když se má hlava zastavila na asfaltu, to odnesla levá strana hlavy a rameno. Byl jsem naštěstí gumovej z fotbalu a tak jsem uměl trochu padat, nicméně po tomto akrobatickém zákroku jsem se zvedl a odběhl jsem kousek na chodník, kde jsem si sedl ke kandelábru, sloupu veřejného osvětlení. Ta škodovka co mě u toho všeho málem přejela mě pak vlastně zachránila, protože hodný pan Mayer byl dobrý řidič a včas zastavil. Jeho žena mi pomohla se zvednout a naložila mě do auta. Pak jsme odjeli do nemocnice. 

V ten den byla mamina s náma doma sama, protože fotřík byl někde na "turné čtyř půllitrů" a neměl tedy přehled. Z vyprávění od maminy vím, že když u nás paní Mayerová zazvonila a v ruce držela kolo, mámu to pořádně sejmulo. Najednou si myslela, že jsem mrtvej, že mě to auto přejelo, ale já byl zatím jen odřenej, nabodnutej, ale bez zjevného poranění. Zatímco si to holky doma u kávy vyříkávaly, já seděl na příjmu v nemocnici s panem Mayerem a kroutil jsem se bolestí. Příjem zafungoval rychle, ihned se na mně sesypalo hejno doktorů a když zjistili, že mi vlastně "skoro nic není" dali mně na pokoj na pozorování. Měl jsem pořádné bolesti, když po chvíli přišla sestřička aby se podívala co se děje, řekl jsem jí že budu asi zvracet. Donesla takovou tu plastovou ledvinku, ale než mi to stačila dát pod hubu měla toho plný, bílý plášť. Omlouval jsem se, že jsem nechtěl, že je mi to líto, ale ona jen s úsměvem řekla, že to nevadí, že se půjde převlíknout a pak mi hned zavolá doktora. Doktoři mě pak takto pozorovali měsíc...

Z obyčejné, neobyčejné havárie mám na pupku jizvu jako kráva. Hnedle přes celou půlku. Za mladých let jsem na to balil roštěnky, když jsem jim říkal, že jsem to chytil na soustředění ve Španělsku s nároďákem od žraloka, který byl fakt rozzuřený :-)...Poležel jsem si dva měsíce v nemocnici, z vysportovanýho kluka byla málem postava do titulní filmové role z koncetračního tábora, ohnutej jsem byl jako proutek a hubenej až na kost. Po měsíci ležení se rozhodli lékaři na otcův nátlak že mě zrevidují. Naštěstí mi všechno uvnitř nechali, jen ta jizva je jaksi nepovedená, protože se normálně rozpárala poté co mi doktor po standardní lhůtě vyndal stehy. Táta do mně koukal jak do poštovní schránky, prý to bylo fakt dešný...

Od té doby používám jen tu historku se žralokem, spojky do řetězu už nekradu. Kolo zatím ještě nemám a tak jsem se rozhodl že napíšu letos Ježíškovi. Že už jsem napravenej, že jsem to odčinil a že bych si fakt zase rád zajezdil, protože mám strašnej absťák!  

PS: Pavle promiň, že jsem ti tam tu spojku nevrátil...